Horký vítr se opírá do uschlých stepních běžců, kteří se pod horizontem krvavě rudého západu prohánějí prašnou krajinou. Unavený jezdec na koni sleduje vzdálenou skalnatou stěnu s převisem, kde by se dala přečkat nadcházející noc. Potřebuje to, i když ví, že jde o značný risk. Na nebi se něco začíná dít. Tanec černých mračen nese žádaný příslib deště. Voda snad dokáže zahladit stopy posledních hodin jízdy. Po skalpu lačnící pronásledovatelé mu konečně dají pokoj. Alespoň během nadcházející noci. Raději ani nebude rozdělávat oheň. Studené fazole nejsou nic moc, ale pořád je to lepší než šíp mezi lopatkami. Má na rukou krev. Ve skrytu duše ví, že si zaslouží být dopaden a potrestán. Strach ze smrti však vítězí nad morálkou. Vítr se ochladil a přinesl liják. Kéž by tak dokázal smýt i jeho hříchy.

Úvodní odstavec je takovou naivní připomínkou mé vrozené slabosti pro westernový žánr. Filmy s tématikou Divokého Západu mě přitahují dlouhá léta a nic se na tom nezměnilo do dnešních dní. Přesto jsem se do sepsání této recenze musel vyloženě dokopat. Chtělo to pár měsíců pro uležení myšlenek, jelikož bezprostředně po návštěvě kina jsem měl v hlavě dokonale vymeteno. Megalomanský opus Horizont: Americká sága (2024), kvůli jehož realizaci dal režisér Kevin Costner do zástavy část svého majetku, ve mně zanechal zvláštní vakuum. Po několika hodinách ale přeci jen začaly přicházet první myšlenky. Pár výborných scén a o něco větší počet opojných panoramatických záběrů utopených v moři vaty, nezajímavých postav a zdlouhavém přešlapování na místě. Tříhodinové hrátky na kovboje a indiány jsou přitom jen úvodní vlaštovkou, jakou mají v budoucnu následovat hned tři další stejně objemná pokračování. To druhé zaklepe na dveře streamovacích služeb ještě koncem tohoto roku. Osud dalších dvou je ve hvězdách. Přesně tak. Žádné kino, ale rovnou Netflix, VOD nebo něco podobného.

19. května 2024 se Horizont dočkal premiéry na festivalu v Cannes. Po projekci následovalo obligátní desetiminutové standing ovation, jehož výpovědní hodnota je v posledních letech užitečná stejně jako kapesní ohřívač v pekle. Nicméně Costnerovo ego pod náporem tleskajících dlaní pořádně zduřelo a přineslo mu chvilkový pocit přesvědčení o vlastní prozřetelnosti. Bohužel pro něj přišla s uvedením do kin studená sprcha velmi podobná té, kterou již zažil se sci-fi snímky Vodní svět (1995) a Posel z budoucnosti (1997). Tedy komerční fiasko a rozporuplné recenze. Já osobně přál projektu Horizont velký úspěch, který by se mohl opírat o poctivou filmařinu a silný příběh. Vždyť Costner kvůli svému westernovému snu opustil i výborný seriál Yellowstone (2018), čímž naštval nejednoho fanouška. Takové zásadní rozhodnutí musí přeci udělat jedině člověk, který bezpečně ví, co dělá. Co se tedy mohlo pokazit? Řečeno jednou větou - Kevin Costner se stal obětí svých ambic.

Prioritou čtveřice filmů je zachytit Ameriku těsně před občanskou válkou a krátce po ní. Zhruba dvanáctileté období, kterému na atraktivnosti přidávají skutečné historické události, je zároveň hřištěm pro plejádu fiktivních postav a jejich příběhů. První film sloužící jako jeden obří prolog dává do placu snad pět různých dějových linií. Výchozím bodem jsou krvavé události v údolí San Pedro. Roku 1859 dochází v této rozlehlé oblasti ke skupování pozemků a následné výstavbě pohraničního města Horizont. Smělé plány rozpínajících se osadníků ale ani za mák nevyhovují tamějším Apačům, neb ti berou divokou krajinu za svou. Bílí osadníci připomínají invazi obtížných švábů. Jakmile jich rudoši pár vykosí, vrátí se příště v dvojnásobném množství. Pohár trpělivosti přeteče roku 1863. Tou dobou je již město Horizont osídleno americkými usedlíky. Během noční městské slavnosti dojde k nekompromisnímu nájezdu indiánů vedeným nesmlouvavým Pionsenayem (Owen Crow Shoe).

Zdrcující útok vrcholí obléháním rodinného domu, za jehož zdmi se skrývá Frances Kittredge (Sienna Miller) se svým manželem a dětmi. Sugestivně nasnímaná „home invasion” patří mezi nejlepší okamžiky filmu. Zatloukání oken, zoufalé blokování dveří a nepřesná střelba od boku. Zvenčí je slyšet bojový křik indiánů, šípy si razí cestu skrze zdi a ze shora doléhá do světnice dusot nohou, které se prohánějí po střeše. Celý prolog s výstavbou města až po jeho vypálení do základů zabírá téměř hodinu stopáže. Následuje počítání škod, skládání mrtvol a pozvolný růst dalších příběhových větví.

Je tu osiřelý chlapec Russell Ganz (Etienne Kellici). Ten noční masakr přežil, zalarmoval místní armádu a nyní netouží po ničem jiném, než po pomstě. Dalším hrdinou je Major Thomas Riordan (Michael Rooker), velitel oddílu kavalérie. Právě on a jeho muži odklízejí následky po nájezdu. Riordan se zakouká do Frances Kittredge. Nyní již vdovy, která se svou dcerou Elizabeth (Georgia MacPhail) cestuje do útočiště Camp Gallant a společně si zvykají na nové prostředí. O pár kilometrů dál se Pionsenay hádá se starším Tuayesehem (Gregory Cruz) kvůli možným následkům po nočním nájezdu. Tuayeseh věří, že násilí plodí jedině násilí. Věří v koexistenci indiánů a osadníků. Nakrknutý Pionsenay si tedy sbalí svých pět švestek, kmen opustí a se svou válečnou tlupou hodlá nadále snižovat počty osadníků. O svou pozornost se hlásí i Ellen Lucy (Jena Malone). Žena prchající před temnou minulostí, které je v patách dvojice po krvi toužících bratrů. Lucy se skrývá pod změněným jménem kdesi ve Wyomingu. Se svým manželem Walterem Childsem (Michael Angarano) žije v domě, o který se ještě dělí s prostitutkou jménem Marigold (Abbey Lee). Právě Marigold si nabrnkne hlavního principála celé téhle westernové show. Obchodníka s koňmi Hayese Ellisona s tváří Kevina Costnera.

Musím přiznat, že z filmu je opravdu cítit závan starých hollywoodských tradic. Producent, režisér, herec a spoluautor scénáře Costner se zde nepokouší o revizionismus žánru jako v případě ikonického snímku Tanec s vlky (1990). Spíše naopak. Horizont je svým vzhledem a některými dílčími výrazovými prvky staromódní poklonou starým westernům. Současné filmařské technologie mu dodávají neoklasický nádech, ze kterého však vyčnívají nepřehlédnutelné inspirační zdroje. Obrazovou okázalostí a zálibou v táhlých záběrech cituje Johna Forda. Přítomnost nejednoznačných, morálně rozpolcených postav zase dává vzpomenout na některé drsné charaktery z bohaté galerie Clinta Eastwooda. Nečekané záblesky nesmlouvavého násilí by se určitě neztratily ani ve filmech Sama Peckinpaha. Hudební partitury Johna Debneyho jakoby vypadly z westernových filmů a seriálů typických pro padesátá léta minulého století. Pokračovat bych mohl opravdu dlouho. Od Wyomingu až po Kansas, film ze svého nitra chrlí panoramatické záběry na širé pláně, majestátní stolové hory a zelené pastviny, po kterých se šinou potulní obchodníci i tajemní muži s klobouky staženými do čela. Je zjevné, že Costner žánr nadevše miluje, avšak tam, kde skóruje starosvětskou atmosférou a krásnou kamerou J. Michaela Muroua, se zároveň ukazují problémy s tempem vyprávění a zkratkovitým scénářem.

Costner se vůbec nesnaží zaoblit hrany filmu nějakým uceleným dějovým obloukem. Místo toho vyprávění rozdrobí do mnoha samostatných epizod, kterým však schází gradace, pořádný vývoj a emocionální spojení s divákem. Jistě. Kdekdo může namítnout, že jde o první film z plánovaných čtyř, čili jednotlivým příběhům dodají šťávu až další pokračování. S tím ale nemohu souhlasit. I takové Společenstvo prstenu (2001) dokázalo nabídnout pocit z dobře odvyprávěného příběhu, neboť přineslo uzavření několika témat (založení společenstva, průchod Morií, osud Boromira). Přesto šlo teprve o začátek trilogie. Naproti tomu Horizont se svou rozháranou epizodní strukturou připomíná daleko více seriál nežli studiový film za padesát milionů. Samotné dějové linky ani jejich ústřední protagonisté navíc nepůsobí příliš zajímavě, nedokáží strhnout a zaujmout nějakou pamětihodnou scénou. Navzdory obří stopáži se časem až příliš plýtvá na pozorování přírody a servírování banálních dialogů, které děj neposunou ani o cenťák.

Ideálním příkladem je uvedení postavy hrané Costnerem, která se objeví až po hodině (!) filmu. Poněkud tajemný Hayes Ellison přijíždí do malého městečka ve Wyomingu a hned za branou potkává prostitutku Marigold. Nevím, jestli má ta scéna pět nebo snad deset minut, ale její princip spočívá v tom, že Marigold po celou dobu ujišťuje Ellisona o tom, jaký je to kanec, chlapák a statný samec. Ellison si zdlouhavé dvoření možná užívá, ale divák jako já má tendenci neustále kontrolovat hodinky. Vsadím se, že speciálně tohle mlácení prázdné slámy (rozuměj masírování ega) si psal Costner sám. Problém je v tom, že zbrklý střih poněkud nelogicky přepíná mezi všemi postavami, a to i v okamžicích, kdy by s nimi kamera měla naopak zůstat. Když se tedy později k Marigold a Ellisonovi vrátíme, jejich vztah se již nachází na zcela jiné úrovni. Ponechme stranou bizarní fakt, že téměř sedmdesátiletý Costner na sobě nechá divoce rajtovat o více než třicet let mladší ženu. Horší je, že si cestu od nesmělého oťukávání až po postelové rodeo musíme domýšlet sami. To je zásadní problém celého filmu. Postavy se vyvíjejí mimo obraz.

Horizont nemá jasný směr a neustále nutí obecenstvo, aby si chybějící spojnice mezi scénami tahalo odkudsi z prdele. V důsledku před sebou máme jeden velký paradox, jelikož i přes tříhodinovou stopáž se po projekci dostaví neodbytné podezření, že z filmu byla násilím vystřižena minimálně hodina děje. Nicméně i události, které film šnečím tempem sunou kupředu, dojíždějí na to, že jsou nezajímavé a jejich hybnou silou jsou nevýrazné postavy bez patřičného prokreslení. Opravdu. Celou soupisku charakterů a jejich hereckých představitelů jsem si musel poctivě opsat z filmových databází, jelikož se mi za tu dobu dokonale vykouřili z hlavy. Asi největší překvapení přinesou až poslední dvě minuty filmu. Po vzoru dávno přežité seriálové berličky „příště uvidíte” se před divákem spustí montáž rychlých střihů a efektních záběrů plných dynamické akce lákající na druhý díl. Nejenže tato upoutávka ještě více upozorňuje na mrtvolné tempo celého filmu, ale navíc mi došlo, že v těch necelých dvou minutách se toho stalo víc, než předešlých třech hodinách.

Abych ale do vysněného projektu Kevina Costnera jen neryl, přihodím i nějaká pozitiva. Chválil jsem napadení rodinného domu, ale pravdou je, že uznání si zaslouží celý noční nájezd. Tato epická sekvence má parádní kameru, drive, epičnost, surovost a patřičné napětí. Velkou pochvalu si zaslouží i variace na tradiční pistolnický duel. Tedy vizitka každého správného westernu. V případě Horizontu to začne náhodným setkáním dvou cizích mužů, na které naváže zdánlivě nevinný dialog. Slova se sypou, názory se čím dál více rozcházejí a napětí postupně houstne. Je jasné, kam to bude směřovat, ale jakmile dojde k tasení kvérů, člověk se stejně nedokáže ubránit spokojenému úsměvu. Pokud jde o postavy, tak mne osobně chytla linka okolo bratří Caleba (Jamie Campbell Bower) a Juniora (Jon Beavers) Sykesových. Jejich neřízená brutalita a odhodlání pohnout horami, jen aby dosáhli svého, je přesně tím kořením, jaké by Horizont potřeboval dostávat v koňských dávkách. Takový příběh bych klidně dokázal sledovat izolovaně. Méně je někdy více. Kdyby film věnoval stoprocentní péči dvěma pořádně ošetřeným linkám namísto toho, aby ředil potenciál mezi dalších dvacet postav, mohl být výsledek daleko lepší.

Základy příběhu nosil Kevin Costner v hlavě už od roku 1988. Čekal tedy opravdu dlouho. Jeho Krajina střelců (2003) měla být takovým vzkazem filmovým studiím. Důkazem, že to s westernem a především se svým vymodleným projektem myslí opravdu vážně. Dočkal se, ale jestli je s dosavadním výsledkem spokojen, to opravdu netuším. Nemyslím si, že Horizont v kinech narazil jen kvůli tomu, že současná doba westernům nepřeje. Není za tím ani staromódní fasáda filmu. Problém je opravdu pouze v tom, že Costner si na záda naložil nadměrný náklad, který se mu nepodařilo sešněrovat dostatečně pevným lanem. Horizont krásně vypadá a občas dokáže zaujmout i parádně zpracovanou scénou, ale v té monstrózní stopáži a hromadě mělkých postav se takové drobné radosti rovnají malým kamínkům, které dopadnou na plochu obrovského jezera. Na pár okamžiků možná dokáží zčeřit hladinu, ale pak zmizí v zapomnění. I kdyby nastal zázrak a další díl (Chapter 2) zamířil znovu na stříbrná plátna, já osobně už bych se nikam nehnal. Čekání na domácí projekci si raději budu krátit Tancem s vlky. Právě tento film zůstává nesmrtelným důkazem, že Kevin Costner kdysi dokázal třímat opratě svých rozmáchlých příběhů pevně ve svých rukách.